Klára
Dnes se již necítím jako úplný cizinec v zemi, ve které žiju. Je skvělé nebýt zcela závislá na manželovi, kolezích a pár známých. Je pro mě důležité si být schopna nejen zařídit většinu potřebného na úřadech, ale nakoupit si v klidu, vzít děti na dětskou oslavu kamarádů a necítit se tam jak kůl v plotě. Nemít chuť utéct vždy, když se vytratí ve společnosti prvotní snaha mluvit anglicky a přepne se do maďarštiny.
Může se to zdát jako hloupost, ale téměř každý, kdo se z jakéhokoli důvodu přestěhuje do cizí země, nebo se přivdá / přižení do rodiny cizince, to dříve či později pocítí. Pokud tedy již není expertem na danou cizí kulturu a řeč.
Celý život jsem se učila cizí jazyky - angličtinu, němčinu a chvilinku i italštinu. Nikdy by mě ale ani ve snu nenapadlo, že se v rámci pracovní příležitosti přestěhuji do Budapešti a ještě lépe, že se později provdám za Maďara.
Téměř před 12ti lety jsem se ocitla v Maďarsku, kde to zpočátku nevypadalo, že by měl být nějaký problém, ale poté, co opadlo nadšení nových kolegů pomáhat a člověk se vydal trošku dál od centra Budapešti, začal narážet na komplikace. A když se těchto situací nastřádá víc, pocit osamělosti a ztracení na sebe nenechá dlouho čekat.
Situaci nepomohlo, když třeba kolegové po poradě přepli hovor do maďarštiny a já nevěděla, zda pokračují o tématu za mými zády nebo si jen říkají, co dělali o víkendu.
A tak jsem se rozhodla, že pokud v této zemi mám žít a nejen přežívat, musím se přiblížit místním a pochopit místní život. Začala jsem se tedy učit maďarsky. K motivaci mi později přispělo i setkání s mým budoucím manželem a jeho rodinou. Přes prostředníka se v rodině prostě dorozumívat nechcete. Jistě, že učení jazyka je běh na delší trať, ale každý krůček, každý pokrok je odměněn dobrým pocitem a uznáním okolí.
Když pak přišly na scénu děti, musela jsem do toho šlápnout ještě víc. Vychováváme je trojjazyčně, takže je třeba rozumět zásadám takové výchovy a vnímání jazyka dětmi. Další motivací se stala touha rozumět svým dětem, když mluví s jejich tatínkem nebo když si hrají s kamarády. Mám velké štěstí, že můj manžel se statečně pustil do studia češtiny, takže jsem pochopila vnímání češtiny cizincem. A jako bonus si doma nemusíme vše překládat, mluvíme-li s dětmi a můžeme striktně držet pravidla, kdo jakým jazykem doma hovoří.
A s dětmi přijdou na řadu doktoři, školky, dětské oslavy a společné aktivity s kamarády, to je pak další kapitola tréninku v praxi :-)
Nikdy jsem se ale neodtrhla ani od své česko-slovenské komunity a dalších zahraničních přátel. Vidím lidi přijíždět, začleňovat se (nebo zůstat ve své bublině) a vidím, že každý tu změnu zvládá jinak. Proto jsem se rozhodla začít pomáhat těm, kterým čeština zkřížila cestu a rádi by do ní pronikli, rozmluvili se a zdokonalili se.
Mnoho let jsem strávila ve velké nadnárodní společnosti a vím, jak je těžké najít čas, motivaci, energii a chuť se učit. Nebo na mateřské dovolené pak překonat třeba únavu a když už dítě usne nesednout si jen tak s kávou, dát si na pár minut nohy nahoru.. Případně se nevrhnout na resty v domácnosti, ale jít se učit.
Díky své empatii, zkušenostem, metodám a znalostem nabitých na mnohých kurzech dokážu vytvořit přátelskou, bezpečnou atmosféru, ve které se nikdo nemusí ostýchat mluvit, naopak bude se mu chtít začít mluvit a ke konverzacím se vracet.
Vše si nastavujeme individuálně - cíl, témata a i délku lekce. Každému totiž vyhovuje něco jiného a pro udržitelnost je toto nutné respektovat.