Učitelé vs. učitelé

Za svůj život jsem prošla rukama tolika učitelů různých cizích jazyků, lektorů a rodilých mluvčí, že bych je na prstech nespočítala. Na některé si už sotva vzpomenu a některé mám v hlavě naprosto živě, ať už v tom nejlepším slova smyslu nebo s trochou hořkosti ve vzpomínkách.

S cizími jazyky jsem začala ve 3. třídě základní školy, tehdy uznávané jazykovky. Ta se vyznačovala zvýšeným počtem hodin cizího jazyka a od páté třídy se přidával ještě druhý cizí jazyk. Gympl pak byl ve stejném duchu. Je pravda, že klasická školní výuka nebyla z mých oblíbených, nakolik klasický drill se spoustou domácích úkolů mi nikdy nedělal dobře. Přečíst článek, nadrtit slovíčka, vypracovat cvičení 1 až 5 a po třech lekcích test… Lehce se mi pak stalo, že mi začal ujíždět vlak, což mě ještě více demotivovalo. A to podotýkám, že jsem jazyky vždy měla ráda a tyto hodiny byly pro mě z těch zábavnějších.

Na základce v nižších ročnících mě rodiče vodili jednou týdně do jazykové školy, kde jsme byli ve skupince čtyři a myslím, že tam se jim do mě něco podařilo natlačit, i když si matně vzpomínám, že až na výjimky, styl výuky nebyl příliš odlišný od toho školního.

Po střední škole jsem šla na rok do jazykovky, připravit se na certifikát z angličtiny a zlepšit němčinu. Další školská klasika, ale tak intenzivní, že se to do nás postupně vsáklo.

A nakonec vysoká škola… Tam už šlo zejména o jazyky zaměřené tématicky k danému oboru a ve většině případů dril.

Při vysoké jsem nastoupila do své první práce, kde jsem pak až do mateřské i zůstala. Můj šéf byl cizinec a mluvil anglicky. Já měla za sebou přibližně 9 let školní výuky angličtiny s českými učiteli, zahraničními lektory, certifikát, a tak jsem si myslela, že to bude hračka. Jenže to jsem se v podstatě poprvé (kromě nějakých dovolených) dostala do situace, že musím mluvit a bylo by dobré i správně rozumět. Takových poslechů jsme v hodinách dělali… a já i přesto narazila a každý den jsem chodila domu úplně vyčerpaná ze soustředění se na to, co říká on nebo, co a jak mám říct já.

Bohužel jsem za celou tuto dobu školských let nepotkala učitele nebo lektora, který by nás zvládl připravit i do praxe tak, abychom byli schopni konverzovat. Slovní zásoba super, gramatika taky slušný, ale konverzace nula. Díky mému šéfovi se mi podařilo se rozmluvit celkem rychle, nic jiného mi nezbylo. Ale vím, že ne všichni spolužáci měli stejné štěstí. V této době jsem se přechýlila z klasické výuky na soukromé hodiny s lektory. Nejprve to byla italština. Paní, která mě učila měla velmi osobitý styl, ale naprosto nezohledňovala fakt, že učí zaměstnaného člověka, takže jsme se brzy rozloučily.

O několik let později jsem s firmou odešla do Budapešti, kde jsem záhy poznala, že pokud tady chci žít a ne jen přežívat, musím se začít učit maďarsky. Dostala jsem tip na lektorku, která je maďarka, ale má vystudovanou bohemistiku a učí i češtinu. To bylo pro mě zlomové setkání, kdy jsem pochopila, jak má výuka cizího jazyka vypadat. Že nejdůležitější je se na hodinách cítit dobře, bezpečně, nemuset se stydět, že se vám něco nepovede, nebo že jste zrovna neměli čas si něco zadaného připravit. Že i když se vám sebevíc nechce, stejně tu hodinu nezrušíte, protože víte, že po ní budetet mít lepší náladu nejen proto, že jste se zase o kousek posunuli, ale protože vám na ní bylo dobře.

A tak, si myslím, že to má vypadat vždy! Je potřeba, aby si student s lektorem byli sympatičtí, aby lektor měl pochopení pro vytíženost studenta a jeho schopnosti a používal metody padnoucí právě tomu studentovi.

Těmito pravidly se řídíme i my a jsme tu pro každého, kdo to cítí stejně :-)